Antimonopolní úřad vyjasnil, jak nahlíží na ujednání, kterými si firmy mezi sebou slibují, že si nebudou navzájem přetahovat nebo oslovovat zaměstnance. Zpráva je pro zaměstnavatele zásadní: takzvané no-poach a non-solicitation doložky nejsou automaticky zakázané, ale obstojí jen jako vedlejší prvek jiné, samy o sobě legitimní transakce. Musí s ní přímo souviset, být pro její fungování skutečně nezbytné a zůstat přiměřené svému účelu, typicky ochraně investice do náboru.
Hranice mezi přípustným a zakázaným je přitom překvapivě úzká. Akceptovatelná je například situace, kdy se zprostředkovatel zaváže neoslovovat lidi, které sám dodal klientovi, a to jen po dobu, kdy má reálný informační náskok. Naopak neobstojí závazky, které by trvaly po celou dobu zaměstnání nebo bránily člověku aktivně si hledat lepší místo. Samostatné dohody firem o tom, že si nebudou „lovit“ lidi navzájem, přitom úřad posuzuje jako zakázané už ze své podstaty bez ohledu na to, o jaké profese jde nebo jak malý dopad na trh mají.