Estonský orgán pro ochranu údajů rozhodl, že používání kamer ke sledování zaměstnanců nemůže být založeno na souhlasu, ale pouze na oprávněném zájmu podle čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR za předpokladu, že bylo provedeno platné posouzení vlivu. Jednalo se o případ hotelové společnosti OÜ Laidoneri KV (správce), která instalovala ve svém hotelu Park Hotel Viljandi kamery viditelné ve třech vnějších zákoutích, ve veřejných prostorách v přízemí, v kuchyni a v suterénu, jež monitorovaly zaměstnance hotelu (subjekty údajů). Estonský úřad pro ochranu údajů zahájil z vlastní iniciativy šetření s cílem zjistit, na jakém právním základě a k jakému účelu byly kamery použity. V průběhu řízení správce vysvětlil, že jako právní základ použil souhlas, a to prostřednictvím instalace informačních cedulí na stěnách budovy, které subjekty údajů upozorňovaly na to, že je monitorovací kamera aktivní. Zpracování osobních údajů v pracovněprávním vztahu lze však v takových případech založit pouze na plnění smluvního závazku, právní povinnosti či oprávněném zájmu. Šetřením bylo navíc zjištěno, že nápisy informující o použití kamer nebyly vhodné, protože postrádaly potřebné informace o účelu videosledování, nebyl zmíněn žádný právní základ a nebyly poskytnuty žádné informace o správci. Jediným možným právním základem by proto byl oprávněný zájem. Pro jeho uplatnění je třeba provést posouzení, které prokáže, že zájem správce převažuje nad zájmy, základními právy a svobodami subjektů údajů. Kamery nelze například použít kvůli hypotetické hrozbě. Kromě toho musí být správce podle čl. 5 odst. 2 GDPR schopen prokázat zákonnost zpracování. Úřad proto dospěl k závěru, že správce nemá žádný platný právní základ pro sledování svých zaměstnanců prostřednictvím kamer, a nařídil správci podle čl. 58 odst. 2 písm. d) GDPR, aby přestal používat videodohled.
Zdroj: Acresia